Byli jsme naučeni s tím vším perfektně žít. Měli jsme na co nadávat, měli jsme důvod tvrdit, že za všechno můžou komouši, Husák, rusáci, Marx nebo Lenin. Bylo nám přece jasné, že si nemůžeme přiznat, že za to všechno, můžeme z velké části i my. Co by jsme také s tím zjištěním dělali? Naštěstí jsme měli po ruce dostatečnou fůru omluv. Co jsme měli dělat proti ideologii mocných, hrozbám vyhazovů ze zaměstnání, nutností volit mezi statečností a realitou končící otázkou, půjdou-li naše děti na vysokou školu a nebo ne.

Měli jsme snad bojovat? A nic nedosáhnout? A ještě si uškodit? A uškodit svým blízkým? To snad ne! Ti co to zkusili, to měli trochu jednodušší. Relativně. Ke své osobní realizaci nepotřebovali osciloskop ve státním výzkumném ústavu, rýsovací prkno nebo laboratoř, nepotřebovali téměř nic. Jen svobodu a možnost svobodně diskutovat a psát. Na to pak byla ideální kotelna. Nebo chalupa Na Hrádečku, pár přátel, rodina a jezevčík. Vždyť také o ekonomice, výrobě a o frontách na zboží ty knížky nepsali.

Mimochodem ty chalupy byly všeobecně naší záchranou. Rovněž tak chaty, zahrádky, svépomocné stavby, melouchy a soukromé mejdany s pornem na videu. Pamatujete si ještě na doby, kdy jsme byli v paneláku či v na pracovišti všichni švagři. Každý zahejbal s každým, končili tak mejdany, párty na chatách či na horách a téměř všechny podnikové večírky. Jen tak mimochodem, kdy jste zažili poslední panelákový mejdan ? Není na to jaksi doba. Co? Moc si závidíme, jsme každej trochu jinej! Novákovi jsou velcí podnikatelé, pan Trnka je právník, pan Vrba šmelí na trhu, Ježková je manažérka v cizí firmě a jen já jsem ten blbej dělník. Ten pan dělník co dřív něco uměl a mohl dělat melouchy na podnikovém soustruhu a pan doktor si ho vážil, protože občas potřeboval vytočit čep na svoje zahraniční auto. Dnes to už není ten dělník co mohl mít jako pan šikovnej lepší chatu než soudruh doktor, protože si jí udělal z nakradeného materiálu a to pan doktor nemohl. Pro něj bylo těžké se dostat k úplatku, natož k cihlám nebo cementu.

Všechny ty soukromé aktivity, kterými jsme si léčili komplex nesvobody byly z hlediska státu velmi důležité. Odzbrojovaly nás, byl to dudlík na utišení našich snů. Byla to korupce. Vzpomeňte si, že všechna zdražení a nepříjemné zprávy byly ohlašovány zpravidla v pátek. Na chalupách a v hospodách jsme si přes víkend zanadávali a v pondělí jsme šli do práce zčerstva ale příjemně unavení od kopání studny. Měli jsme pocit, že jsme přes víkend udělali něco užitečného pro rodinu a že jsme se o kousek posunuli v realizaci svého snu. Snu, že budeme mít tu chalupu o něco lepší než pan doktor.

Všemocný stát a mocní soudruzi o tom všem dobře věděli. Mlčeli a ledacos přehlíželi. Měli na to analytiky veřejného mínění. Činili tak proto, že ty meloucháře sami potřebovali, a také proto, že jim to pomáhalo zvládat problémy s nedostatkovými službami a pomáhalo získávat tichý souhlas pracujících s jejich vládou. Výsledky voleb, dosahující téměř 100% jsou toho důkazem. I teorie, že ty volby byly zmanipulovány klade otázku, kdo je manipuloval a kdo si to nechal líbit.

Viděli jste již po sametovce v televizi záběry z prvomájových průvodů za totáče? Jistě ano. Ale jen ty dvacet a více let starší. V těch posledních by jste totiž mohli nechtíc zahlédnout například pracovníky prognostického ústavu, bank, ústavů a úřadů, tedy některé současné politiky jako řadové pracovníky a soudruhy, ale také herce a některé umělce. Prostě i ty co dnes nevynechají jedinou příležitost ochutnat humry s Halinou Pawlovskou i kdyby se slavnostně otevíralo například veřejné WC pro lachtany v pražské Stromovce. Dnes je pro tento stav určeno označení společenská elita.

Vezmeme-li si na pomoc zákony o zachování hmoty a energie a vezmeme-li v úvahu, že se vrátilo pár emigrantů, usídlilo se zde několik podnikatelů, kterým to venku nešlo a odešlo pár těch, kteří si našli venku práci a neměli odvahu zdrhnout dříve, musíme být tímto zjištěním zaskočeni. Zvážíme-li navíc to že žádný vlak s vystudovanými ekonomy, právníky a manažery nepřijel a ani žádný vlak s nemakačenkama neodjel, jsme v pasti. Zjišťujeme, že v uplynulých osmi letech se jakousi metamorfózou proměnilo české člověčenstvo ze soudruhů a zbabělců v pravicové politiky, manažéry, burzovní makléře a ostatní profesionály všech oborů. A stačili tak prý vytvořit celý systém demokracie, spravedlnosti, svobody, tolerance, atd.

Pochopitelně je to blbost, ale my si na to klidně hrajeme a ani v koutku duše to nejsme sami sobě schopni přiznat. Občas se tomu problému musíme na okamžik postavit tváří v tvář. To když nás pozve holandský partner na večeři a uprostřed zábavy jen tak mimochodem vypráví, že jeho dcera, která chodí do třídy s Pakistáncem, ať mi Pakistánci prominou jsou tu jen jako příklad, a že se do něj zamilovala a budou se brát. Představu této příhody ihned odeženeme, jakmile se nás šéf zeptá co říkáme vstupu do ES. Naše dcera přece není blbá. Nám se to nestane.

Vzpomínám si na příhodu právě z Holandska, z malého městečka, které má na překrásném náměstí asi třináct hospůdek a nočních barů. Vždy když jsem se tam večer toulal sám městem a nahlížel jsem opatrně dovnitř zíral jsem na tu spleť národností a barev. Přiznám se že jsem neměl odvahu tam vkročit. Pak jsem se jednou v hotelovém baru seznámil s dvojicí mladých Holanďanů a ti mě vzali na tah noční tah městem. Ještě nyní cítím tu nejistotu, když jsem se prodíral poprvé kolem baru a překračoval nohu do široka gestikulujícího černocha. Vychován českými podniky jsem očekával reakci jako: ” Co se sem cpeš, vole, chceš ji chytit? ” Ale nic se nedělo. Po několika desítkách minut jsem pochopil, že tady ti lidé žijí paralelně vedle sebe a že si nevšímají těch druhých a když tak jen přátelsky. Celý zbytek večera jsem se cítil bezpečněji než v naší pražské hospodě.

Samozřejmě, že je to výsledek desítek let a konkrétně u Holanďanů stovek koloniálních let. Ale teď pozor ! Ani tam nelze říci, že tolerance je stoprocentní. Jsou kombinace, které položí i vysoce tolerantního holandského otce. Reálný výzkum totiž zjistil že i v zemích ES je 30 % občanů u kterých se vyskytují názory zavánějící rasismem, pokud se to dotýká jich samotných.

A teď si představte, že my to prý zvládneme za pouhých deset let. Nezvládneme to ani za dvacet! Pouze si to nepřipouštíme. Museli bychom to řešit. A naše česká povaha dokáže beze zbytku vytěsnit ze svého života problémy, které nemusí řešit hned. A potom to snad někdo vyřeší.

Základní a největší chybou v prvních měsících po sametovce bylo podle mne to, že jsme se rozhodli negovat vše co bylo. Obrovská touha vymazat ze života bývalý režim, zbavit se soudruhů a všeho toho co nám každodenně ztrpčovalo život nám doslova zatemnila mozek. Kdyby jsme mohli, rozkopali bychom snad i ty úseky dálnice, které byly postaveny za totáče, zrušili bychom národní výbory, soudy, manželské poradny, domy pionýrů a mládeže, armádu, a všechno co nám socialismus připomínalo. Rozkopali jsme alespoň ekonomické vztahy do srovnatelného světa. Schladili jsme si žáhu, ale moc jsme si nepomohli. Tady pozor. Zchlazování žáhy se táhne jako nit celými devíti lety.

Teprve dnes si ti zralejší připouštějí, že v tom nebyla jen nenávist k institucím obsazených věrnými komunisty. Byla v tom především podvědomá touha vytvořit prostor dostatečně velký pro naše nová koryta. A také pro korýtka našich blízkých, kamarádů, měli jsme-li je, a pro ty co nás potom budou bránit. Ti co se nažrali měli jít pryč a ti co dříve hrabat nemohli je měli vystřídat. Paralela s dnešní není náhodná.

Vraťme se však o devět let zpět. Asi jen fantasta by si dnes dovedl představit, že šlo věci řešit jinak. Ale všichni víme, že šlo. Je to o generálech po boji.

Moje nejlepší ekonomická transformační vize, kterou jsem jaksi nejchytřejšímu Václavovi nestačil včas poradit je sice v rozporu s jedním z desatera přikázání, byla by však maximálně účinná. Když nic, tak by nám pomohla ušetřit šest let času a vyléčit pocity bezmocnosti a křivdy. Výsledek v majetkové a mocenské oblasti by byl však naprosto stejný.

Jedná se o metodu při jejíž aplikaci by platilo jednoduché pravidlo. Co uchopíš je tvoje. Celý aplikační cyklus by trval počítám tak měsíc. Myslím si však, že už po týdnu by bylo hotovo. Vzhledem k tomu, že by si každý musel svůj majetek zajistit, hlídat a udržet v chodu, nehrozil by případ, že jeden ukradne všechno. Po tomto základním cyklu by přišla fáze registrace. V té by se vše zaregistrovalo a vyřešily by se problémy jako že jednu věc drží dva a jinou že nikdo nechce. V tom prvním případě by se musela uplatnit dravost a šikovnost a na to co nikdo nechce by byly státní dotace. Nebo by se to dalo církvi, ať nekřičí, že chce majetek. V další fázi by se s majetkem již jen obchodovalo a spekulovalo. Kdo by ukradl pekárnu, protože byla nejblíže, a neumí péct chleba, našel by pekaře co má autoservis a neví co je to hever. Co se týká tunelování, s tím by byl asi problém. Tunelovat se dá věc jenom cizí, pokud mu jí spravuje šikula. A šikula by jí sám vlastnil. Stejně by jsme byli tam kde jsme dnes. Jenom ta hodnota majetku by se tak nesnížila jako při tom Václavově lístkovém systému. On to stejně odkoukal z padesátých let. Matně si pamatuji, že všechno bylo na lístky. A sláva, ta by Václavovi neutekla. Privatizační metoda rozkradením je stejně tak neobvyklá jako kupónovka a navíc je úžasně přímá a tedy rychlá. A v neposlední řadě je to pro nás, vychované socialismem, metoda běžná a podvědomě jistá. Možná že by to byla nobelovka jen to fikne. Škoda Václave !

V té době se vyprávěl příhodný vtip. Jaképak jsou tři základní vady socialismu? Tedy ta první je, že se to pořád se.… Druhá, že se to pořád se.… A ta třetí, nejpodstatnější, že se to nikdy nepo..… Ano bylo to absolutně samonosné. Mimochodem na podobném principu fungovala ekonomika ještě roky po sametovce. A začíná tak fungovat poslední tři roky znovu. Prostě jsme se vrátili k osvědčené metodě. Ale o tom potom.

Prosím ať následující řádky nejsou chápány jako obhajoba socialistické ekonomiky. Jsou jen pokusem analyzovat skryté tržní mechanizmy, které tehdy, za totáče, perfektně fungovaly. Říkaly jsme tomu ” za ovečku ”. Tedy pro nechápavé, dáš mi ovečku a já ti dám kozu. Což charakterizovalo preferenci naturálních směny před honbou za vyšším platem. Stejně se za peníze nedalo nic koupit. Bylo lepší ukradnout v práci plech, melouchem svařit výfuk a ten pak použít jako startovací valutu pro celý řetězec směn. Za prodaný výfuk byl nový plot na chalupě, za peníze za plot oprava auta, kradený cement, zapůjčení podnikového jeřábu, atd., atd. Občas se řetězec obešel zcela bez peněz a obíhaly služby, známosti na úřadech, školách, sem tam se také mihly bony nebo valuty. Samozřejmě že kradený, slušněji řečeno přivlastňovaný materiál, přemísťovaný ze socialistického vlastnictví přitékal do řetězce směn v celé jeho délce. Těsně před sametovkou někdo spočítal, kolik stavebního materiálu lidé nakoupili ve stavebninách a kolik staveb bylo z toho postaveno. Vycházelo to na dvojnásobek. Samozřejmě, že ten zbytek chyběl ve státních podnicích. Ale státu to nevadilo. Stejně si stát přišel na své. Za všechny peníze získané za to co lidé nakradli, nebo vydělali melouchem si koupili v obchodech zboží. Boty, šaty, jídlo, auta. A stát měl daň z obratu. Jestliže si někdo z nakradeného postavil za půlku normální ceny dům, utratil své ušetřené peníze za nábytek, koberce, pračku a televizi. A byla daň z obratu. Navíc dal peníze melouchářům a ti šli a koupili si boty, šaty, jídlo, atd. Pan Klaus by se měl zamyslet. Proč zmizel přirozený název daně z obratu, jejíž výnos je tím vyšší čím více se ekonomika točí? Kdyby se tak jmenovala dodnes asi by si ekonomové v čele s Václavem dali pozor aby obrátky naší ekonomiky neustálými úspornými opatřeními a balíčky nezadusily a nepřiprcatěli jako tomu je teď.

Zavedu-li silniční známku, ukradnu totiž každému motoristovi osm set korun. Ten je neutratí v obchodě a chybí DPH. Ale navíc je od mne nedostal obchodník a ten, nejen že nic nenakoupí, ale neodvede také DPH ale nepůjde dnes na večeři do restaurace a ta neodvede DPH, atd., atd. Nějak se mi sem plete pohádka o kohoutkovi a slepičce. Že by Václav neměl v mládí babičku?

Judr. Teryngl, mimo jiné nebyl sám, již dva roky před Semetovkou cítil, že soukromé podnikání není hrozbou socialismu nebude-li se mlaskat. Služby obyvatelstvu na povolení Národního výboru, soukromí taxikáři i jiné profese byly již od roku 1982 výsledkem postupného uvolňování státních mravů, samozřejmě motivovaného výměnou za držení huby podnikatelsky založených občanů. Mimo jiné jich moc nebylo. Bylo lepší dělat ve státním a tam si dělat melouchy v pracovní době a v tichosti krást materiál a používat podnikový soustruh, frézu či autogen.

Tak tedy tento moudrý pán pronesl veřejně, v tisku, dva roky před listopadem následující myšlenku. Jde chlap do hospody a má v kapse 12 tisíc korun. Může je tam propít s kumpány. Peníze by byly v hospodě. Je však podnikavý a vyžene ty kumpány z hospody aby mu za ty prachy ohodili barák. Když se vrátí tak ty peníze prochlastaj ti kumpáni. Peníze jsou v hospodě tak i tak. V druhém případě je však omítnutej jeden barák. Otázka zněla, zda je tedy to melouchaření pro socialismus tak moc škodlivé?

Příklad druhý. Ve státním podniku, v jakém jiném, byl vykraden sklad elektromateriálu. Najednou tam chybělo za jeden milión jističů, vypínačů a zářivek. Všichni brečí jak byl stát okraden. Ležící materiál však státu nic nepřinese. Ukradenej ano, sledujte ! Ředitel postižené továrny okamžitě objedná materiál na doplnění skladu. V továrně výrobce je práce, lidé dostanou mzdu a koupí si boty, šaty, jídlo, atd. Stát má daň z obratu. Jističe, vypínače a zářivky však nebyly ukradeny pro srandu. Zítra se objeví na soukromých stavbách v rukou melouchářů. Jsou nové domy a byty a meloucháři dostanou zaplaceno. Jdou a koupí si šaty, boty, jídlo a auta. A stát má daň z obratu. Nic se nestalo sklad je znovu plný. Je pravda, že trochu peněz musí stát utratit za vyšetření rozkrádačky a za vazbu skladníka. Ovšem ten pak v base pracuje. Třeba vyrábí ty jističe. Nebo ty boty. Až vyleze, tak si za peníze, které mu zatím bachaři z jeho platu našetřili koupí boty, šaty, atd. A stát má zase daň z obratu. A koloběh je uzavřen. Jestliže to bylo doplněno tím, že ty boty musely být české nebo z NDR, elektronika z Maďarska a auto bylo embéčko, nemělo to chybu. Peníze zůstaly doma a neodpluly v koženým kufru na Bahamy. Perpetum mobile a la Czech.

V ten okamžik bylo úplně jedno jestli voda stála korunu a stát to dotoval. O to více ošidil pracujícího na mzdě. A o to více mohl pracující utratit. A byla daň z obratu. Když pak stát prostřednictvím své banky držel veškeré zásoby obchodů a podniků, a bral si za to úroky a když byla pevně stanovena obchodní rozpětí pro jednotlivé druhy zboží, šlo to samo. Bylo na dálnice. Metro, sport, křížkové lázně, rekreace ROH, na kulturu, zdravotnictví i na mejdany.

Tajemník OV KSČ, kdy měl štěstí, si mohl dovolit patnáctistovku žigulíka a dovolenou v Bulharsku nebo na Krymu. Taky mohl mít malou chatu. Nemohl mít jachtu, nemohl na ty Bahamy a nemohl mít místo domku rezidenci s bazénem. Moc nebyla příliš štědrá. Mlaskat se nesmělo. Mlaskali taxikáři, vexláci, meloucháři, automechanici, číšníci a někteří umělci. Nebylo jich však moc a tak to stát ani neslyšel. Nebo nechtěl. Dnes se mlaská mnohem víc.

A tak na startovní čáře naší sametovky tradiční a osvědčené cíle českého človíčka zůstávají. Co nejvíce si nahrabat a co nejmíň dělat. Jen metody se musí změnit. Příslušnost ke straně také. Velikost stáda těch, kteří věří, že pro dosažení blahobytu je třeba pracovat zůstává konstantní. Jenom se to stádo musí trochu přeformovat. Někteří chytřejší zavětří nové šance a těch blbejch co potřebují vůdce je na jejich místo pořád dost. Mimo jiné je tato veličina, tedy podíl stádistů z celku, statistickou konstantou a nezávisí na typu režimu. Hlavně je jim třeba dát nějakou ideu, světlo na konci tunelu nebo vizi o rentiérech pobírajících jen dividendy. Ten Klaus o tom tunelování musel vědět už od začátku. Teprve teď mi to dochází. Jenom ten tunel je jaksi bez konce. A nebo na konci praskla žárovka. U nás doma na záchodě praská jedna za druhou.

Šlo to samo. Nebylo potřeba to roztáčet, vymýšlet motivace. Nenávist vůči bývalému režimu, vztek nad promarněnými lety, vidina blahobytu, naivní představy, svoboda tisku, pád RVHP, zrušení milicí, nové možnosti cestovat, dostupnost zahraničního zboží, svoboda v sexu, v drogách, snadný výmaz minulosti, okamžité přestupy mezi úrovněmi ve společenském žebříčku to vše působilo multiorgasticky. Byli jsme šílení. Šílení ve snech, v představách a bohužel i v možnosti posuzovat při plných smyslech kam to kráčí. Spíše kam to bude padat. Protože na počátku to bylo perfektní. Vzali jsme si rok dva času a minulost jsme smazali. Přesněji, nesmazali. My jsme prostě zavřeli oči a ona nebyla. Vytěsnili jsme ji. Ani jsme ji nechtěli analyzovat, navázat na ni, poučit se a přiznat si, že se nezměníme. Prostě jsme přeskočili z vlaku do vlaku a cítili jsme se že to nejsme my. Zkuste se dnes podívat do telefonního seznamu vašeho města před a po devíti letech. Čísla a jména u bytových stanic se moc nezměnila. Zato čísla u podnikových stanic, to je počteníčko. Z domovní správy je realitka, pan ředitel banky nezměnil ani číslo ani funkci, jen je komerční a a.s., Mototechna, ten úplatkářský moloch socialismu je Verold, z Tesly je cosi německého a dělaj tam ukrajinky. Z bývalé Jednoty je cash and carry. A teprve ten pohled co toho v tom seznamu přibylo. Ani jsme nevěděli že toho tolik potřebujem. Máme vizážistky, messangery, managerky i brokery.

Myslím si, že hlavním zázrakem sametovky bylo to, že se neevidovaly přestupy. Většina z nás chodila do pionýra a nebo alespoň do kroužků v domech pionýrů a mládeže, chodili jsme si zablbnout do prvomájových průvodů a svazácká košile naší partnerky nás pod Petřínem, za Máchova dohledu, neodradila od prvních sexuálních zkušeností. Řada nás měla funkce v ROH, někteří absolvovali VUML, ale všichni jsem byli vnitřně přesvědčeni, až na skutečně kované, že si na to povinně hrajeme. Dokonce jsme měli pocit, že ten vnější, hraný souhlas je jakýmsi hrdinstvím. Můj otec tomu říkal, že nejlepší je straně škodit zevnitř. A přiznejme si, že kdyby jsme tam nechali jen ty skutečné, rudé soudruhy a nepodráželi by jsme jim hliněné nohy zevnitř strany tím, že máme legitky jen proto, že musíme, asi bychom se jich v listopadu zbavovali poněkud obtížněji. Takhle jsme si od listopadu do února, pak už to bylo zřejmé, že je to natrvalo, přepnuli náš vnitřní přepínač a půl roku poté by nás nikdo nepřesvědčil, že jme byli v KSČ. Prostě jsme si to vymazali ze svého života. Přitom tam byl každý desáty občan, počítaje i nemluvňata. Funguje to stejně, tak jako si někteří mladí muži dokážou zapnout a potom vymazat mazáctví ze svého vojenského života. Kdyby jste je po dvou letech po vojně v noci probudili, tak budou tvrdit, že nikdy mazáctví neprovozovali a že je to úplná blbost. Na druhé straně je to dobře. Jen si představte, kdybychom to ošklivé uvnitř všichni nosili dodnes.

A byli jsme v pasti. Na koho teď budeme nadávat? Na sebe? Že jsme neschopní, že se o sebe nedovedeme postarat? A co když uděláme chybu, máme přiznat, že za to můžeme my ? Blbost! Přece nepřijdu do hospody, kde jsem po léta tvrdil, že za to, že nemám auto můžou komouši a teď budu tvrdit, že za to můžu já? To snad ne. Obětní beránek se vždycky najde. Co třeba ten Klaus? Samolibej je na to dost. Když ho budou obdivovat, tak to na sebe vezme.

Celý život jsme byli zvyklí poslouchat, nechat rozhodovat ty nahoře, být kolečkem v soukolí, víra ve vlastní schopnosti se nenosila, zodpovědnost byla na někom jiném. I v hospodě jsme perfektně věděli proč jsme ve fotbale nebo v hokeji neuspěli, byli jsme schopni postavit nejlepší jedenáctku, trenér byl vždycky blb. A když neuspěl, byli jsme na koni. Já to věděl, to bylo jasný, kdyby mě poslechli ! A teď najednou jsme si tu jedenáctku v životě měli postavit sami ? To ne! To ať nás radši někdo zblbne světýlkem na konci tunelu. Buď tam skutečně bude a my se budeme mít dobře a nebo tam nebude a je to jasný. Já jsem to říkal. To ten blbec nafoukanej co umí hrát tak akorát tenis. A to ho určitě nechávali vyhrávat aby si u něj šplhli. A je hotovo. Já český muzikant. Za nic nemůžu. To oni.

Ne všichni však dávali přednost stádismu. Stádismus to je touha žít ve stádu. A to ani za totáče všichni nechtěli. Taxikáři, umělci, právníci, automechanici a řemeslníci vůbec, cukání měli. Ne všichni, ale hodně z nich. A právě ti se nechali po sametovce okamžitě chytit na rohlík. Touha samostatně podnikat, mít svoji firmu s vývěsním štítem, prosadit se, realizovat svoji šikovnost, vyniknou, mít se lépe než to stádo. Nedalo se proti tomu nic dělat. Z počátku stačilo mít víc než normální plat. Třeba prodávat chlast v kočárkárně, nebo máslo z Ávie. Později začalo být zřejmé, že chtít nestačí. Chyběly hlavně peníze. Řada z nás je ale měla. Buď je nakradla, nebo našetřila, nebo měli později štěstí na restituce. Nebo měli kamaráda v bance. A tak jsme se začali rozcházet. A nebylo to jen o penězích. Bylo to taky o štěstí, známostech, nezkušenosti, hlouposti, naivitě, dravosti, předvídavosti a o všem možném. Byli pracovití a chytří a dnes nemají nic a byly nuly a dnes mají milióny. To už nikdo to nerozplete, nerozkóduje a nenajde v tom pravidla. Pravidla nebyla tou nejsilnější stránkou posledních devíti let.

Brzy také začala platit stejná pravidla jako za totáče. Jdu například po nádvoří podniku a vidím vyřazený stroj. Jestliže jej ukradnu, vydělám pět tisíc, jestliže jej zachráním, podám zlepšovák, na jeho nové využití a jsem ochoten počkat, získám čtyři tisíce osm set korun. Takže jej ukradnu. Dvě stovky navíc. To byl jediný klíč. A zůstal. Rozdíl byl jen to, že zlepšováky už nebyly a podnik byl soukromý. Zvyk je zvyk.

V každém případě, se postupně klubalo poznání, že chtít nestačí, že mnohdy nestačí ani dvacet hodin denně pracovat, být poctivý, čestný, odvádět daně a platit poplatky. Konec konců to tak upřímně ani mnoho z nás nezkoušelo. Naše dlouholetá zkušenost v proplouvání životem tím nejúspornějším způsobem, vyhýbání se překážkám a maximalizování zisku jakýmkoliv způsobem se začala prosazovat jako nejúčinnější zbraň. Obzvláště velkých úspěchů tato zbraň slavila v podhoubí známostí, korupce, podvodů a úskoků. Tam jme byli někteří ve svém živlu. Naše minulé zkušenosti dostávaly opět smysl.

Pamatuji si, že mě těsně po revoluci, můj přítel prozradil klíč k výběru společníků do jejich a.s. Byl jednoduchý. Minimálně 6 let kriminálu za socialistickou rozkrádačku. Poctivé nebrat.