Věrnost manželky je měřítko její ctnosti. Není-li pokušení, není měřítko. Měřit věrnost ženy zavřené trvale na chatě bez mužů je blbost. Měřit inflaci ekonomiky v pokřivených podmínkách které si na tržní jenom hrají je také blbost. Inflace je měřítko, ne hračka, není to cíl. Je-li nízká inflace v tržních podmínkách je to perfektní. Je-li nízká inflace v pokřiveném ekonomickém prostředí není to k ničemu, není to měřítko. Chápete to, pánové z www.cnb.cz?

Nízkou inflaci musí držet fungující ekonomika. Výkonná ekonomika. Základní metoda české metody na udržení inflace je fikanější. Cena narazí na horní mez. Rostou-li platy , rostou v ruku v ruce s životními náklady. Volných peněz lidi víc nemaj. Lidi to zboží prostě za víc nekoupí. Nemají na to. A ceny jdou dolů. A když mají, vždycky se najde někdo kdo to prodá levněji. Třeba nemá sekretářku, podniká z obýváku, nemá fax, umí lépe nebo vůbec clít, neplatit co se má. A ten pak toho naivního podtrhne. Naivní nemá jinou možnost a podřídí se. Statečnost toho nechat ještě nemá. Ještě je brzy a naděj umírá poslední. Už jste slyšeli, že by ve světě někdo prodával komponenty počítačů s 2 % marží? U nás ano.

Ještě by to nebyl problém, ale náklady rostou. Nezbude nic jiného než žít ze zásob zboží, odmítnout vzdělávání pracovníků, platit jim část výplaty bokem, snížit náklady na vývoj, na novou technologii, vzdát se svých snů. Jinak se tomu říká zalehnout na matrace. Snížíme-li totiž laťku, jde to hned lépe. Není to na rozvoj, je to na přežití. Není to na budoucnost, je to na teď. A to je to český, to s čímž Čech přežije všechny režimy. Nějak si poradí. A nejen Čech. Jsou místa v Rusku kde lidé nedostali rok výplatu. A žijí. Něco vykšeftují, něco ukradnou a od zbytku si odvyknou.

Někdy mám dojem, že naším cílem je nulová varianta. Nulové tržby, nulové dovozy, dovozy a inflace. Říkali jsme tomu, že až všechno rozkrademe, budeme si to půjčovat. Dnes je modernější, že až to rozkrademe, budeme si to lízovat. Je to víc tržní. Pro absolutní neekonomy je lízování, leasing.

Nejčastější argument dnešních politiků, na otázku proč se lidé chovají tak jako se chovají je, že mají krátkou paměť. Opak je pravdou. Lidé se tak chovají, protože si pamatují, že tak to šlo nejlépe. Takhle chovat se vyplatí. Dělat poctivě a se zápalem se vyplatí míň. O moc míň.

Jestliže si rozvrstvíme české obyvatelstvo a začneme nemluvňaty, starými lidmi, tělesně postiženými, bezdomovci, duševně nezpůsobilými, mystiky, apatickými podivíny, profláknutými podvodníky, vězni, kriminálníky, zelenými aktivisty, sektáři, vážně nemocnými, prostě všemi kteří jsou z aktivního boje o koryta předem vyřazeni, zůstanou tu volnomyšlenkáři, korytáři a stádo. Volnomyšlenkáři, to jsou umělci, bohémové, lidé inteligentní, leč nějak ujetí, pro něco zapálení, což jim stačí na seberealizaci. Jsou to také ti, kteří mají starosti sami se sebou a po korytu netouží. Korytáři ti jsou jasní. A stádo, to jsou dělníci, zemědělci, železničáři, úředníci zaměstnaneckého typu, nekorytářští inteligenti a technici , prostě ti co by dali cokoliv za dobře placenou práci, jen ať za ně rozhoduje a řídí někdo jiný.

Volnomyšlenkáři žijí jinde, v jiném světě. Točí si české filmy i když na ně nejsou peníze, vydávají spoustu knížek i když se neustále zdražují a lidi na ně nemají. Jsou prostě mimo.

Tak tedy zbývají hlavní aktéři. Korytáři a stádo se však rádi domluví, nechtějí si konkurovat. Je to symbióza hostitele a parazita. Začíná krystalizovat základní pravidlo úmluvy. Mimo jiné, nepřipomíná vám to opoziční smlouvu?

My, stádo vás korytáře necháme abyste si vybudovali svoje velká koryta, abyste měli domy, dvě auta, bazény a holky. Mohou to mít i vaše děti. Mohou to mít i lidé, které pro vytvoření a ochranu vašich koryt nezbytně potřebujete. Mohou to mít právníci, úřednická vrchnost, ministři, špičkoví doktoři a Halina Pawlovská se svoji skupinou. My, stádo, dobře víme, že je to nespravedlivé abyste byli tak vysoko nad námi. Ale je to úmluva. Něco za něco.

Za tento souhlas nás necháte na pokoji, dáte nám práci, ale abychom se, vyjma těch, kteří jsou na nejnižší úrovni stáda a ani o tom nepřemýšlí, tak tedy, abychom se neudřeli, abychom mohli mít dvě či tři zaměstnání bez nutnosti platit daně, abychom si mohli něco přikrást, abychom mohli telefonovat z práce, občas se hodit marod, chodit do hospody, mít milenku, máme-li na to, abychom vás mohli podplácet, lízat vám cokoliv a vy abyste to občas ocenili nějakou službičkou o kterou poníženě poprosíme.

Bohužel o ničem jiném to není. A nebylo. A ať nám bůh promine naivnost, že jsme si v posledních letech pomysleli že máme na víc.

Již ze samotného principu to nejde. Uvažujme že kapitálu je málo, ten co tu byl je pryč, že restituce skončily a kupónovka je v pr…. . Zahraniční kapitál tu není proto aby jsme bohatli my, ale on, je to také jasný. Když navíc vypočítáme kolik nadhodnoty každý z nás vytvoří na hlavu, tak prostě bohatí všichni být nemůžeme Dokonce ani větší část. Ti bohatší mají několikanásobně větší požadavky, jejichž uspokojování jsme jim slíbili. Proto ta úmluva. Bohatí ať jsou bohatí, ale ať my nejme úplně chudí. A za to vám větší část té nadhodnoty pustíme na ty vaše koryta. To je zlatý řez českou povahou.

Ale pozor. Existuje i druhá část úmluvy. Ta se nezveřejňuje. Ta je automatická, ta je také v nás. S tím vším souhlasíme za podmínky, že odpovědnost, problémy, organizace toho celého bordelu, protože všichni víme, že to je jen česká šaškárna, bordel a švejkovina, to všechno je na vašich bedrech. Něco za něco. Jenom po nás proboha nechtějte abychom pracovali do roztrhání těla, s přesčasy, iniciativou a potleskem. Jenom po nás nechtějte, jak to říká Vašek Havlů, vlastní morálku. My vám, těm nejstatečnějším maximálně uděláme fankluby a budeme vám obdivovat kravaty a bonmoty. Dáme vám moc proti těm druhejm. Protože víme, že časté střídání koryt stojí peníze. Naše peníze. Peníze z nadhodnoty, kterou bohužel, i když laxně, vytváří stádo. Střídají-li se koryta, přicházejí tam ti kteří musí rok či dva hrabat aby měli to co máte vy. A ti co tam byli se málokdy do stáda vrátí. Zůstanou nahoře s vámi, budou vám dělat cokoliv, ale zchudnout už moc nechtějí. Chudne se těžko.

V těchto základních pravidlech celonárodní úmluvy je všechno. Je v tom také to, že se z toho ještě roky a roky nemůžeme dostat. Úmluva je úmluva. A tu jsme my nepsali. Tu jsme zdědili. Když praotec Čech, tehdy na Řípu mluvil o tom strdí, měl mu někdo rozumnější říci: “Ano, tato zem bude strdím oplývat. Ale jen pokud se bude pořádně makat”. Asi tam nikdo takový nebyl. Alespoň dějiny o tom nemluví. A nebo to jen nikdo nezapsal. A nebo zapsal a někdo to potom škrtl. V rámci cenzury.

Ale vraťme se k inflaci. Inflace je strašně nebezpečná. Ekonomickým růstem, zvyšováním produktivity a technické úrovně výroby ji zabránit nelze, to by se muselo makat a myslet. Jsou však snadnější způsoby. Jeden byl popsán. Dáte lidem málo peněz a ceny neporostou. Vzpomeň! Manželka a chata.

Druhý je ještě fikanější, konkurence! Konkurence snižuje ceny. Má-li v malém městě někdo tepláky za 200 nemůže je mít druhý za 300. A ceny jsou dole. Sehnat toho levného je snadné. Stánky, Vietnamci, trhy, second-handy, prodej z obýváku, z garáže. Prostě jenom ne cla, slušné obchody, drahé účetnictví, faxy, sekretářky, garanční opravy nebo velké marže. A je to. Lidi si levnější zboží najdou. A ti z kamenných obchodů ať si trhnou.

Taky drogy jsou dobrý. Ty dovedou odčerpat tak velkou kupní sílu, že kdyby se vrhla na trh byl by s nízkou inflací konec. A konec konců, ti co jsou na drogách neremcaj.

A taky cizí velkoobchodní řetězce. To je bič na rostoucí inflaci! Ty dovedou prodat levněji než se vyrobí. A ceny nestoupají. Zisky, marže a daně drobných živnostníků taky ne, ale něco se musí obětovat. A taky proč by měli bohatnout ti naši blbci. Taky jablka z ES jsou dobrá a chutná, krabicová vína taky, vepřové maso vede. Češi si poradí. Až bude nejhůř založí si družstva. Jenom Jednota tomu nebudou říkat.

Jediným lékem na přežití za totáče byl to, že jsme všichni měli nějaký druhý, paralelní život. Nějakou soukromou aktivitu. Jeden měl koníčka, druhý milenku, chatu, zahrádku, melouchy, mejdany, funkci. Prostě něco čím se mohl realizovat a potvrdit si tak svoji existenci na tomto světě. Nikdo si nechtěl přiznat, že tady jen hraje šaškárnu na ROH, dílenské výbory, pionýra u svých dětí, MDŽ, oslavy prvních májů, atd.

Již bylo řečeno, že to byly právě chaty a chalupy které byly naším vysvobozením. Tam jsme si odbývali svoje sny o soukromém vlastnictví, které v nás zbyly po našich předcích. Každá vypěstovaná kedlubna, mrkev, zavařenina, postavený či opravený plot, zahradní krb, nový záhonek, skleník z lahví od okurek, či nová lavička nebo opravená kachlová pec nás uspokojovaly a dávaly nám sílu přežívat. A byl-li tento úspěch docílen s pomocí něčeho co jsme ukradli, byl to úspěch dvojnásobný.

Byli jsme pak schopni si v pondělí ráno píchnout ve výzkumáku včasný příchod, poslouchat přiblblé šéfy, podávat, za pár stovek odměny, návrhy na zlepšováky, sedět na schůzi ROH a poslat děti na pionýrský tábor ačkoliv jsme v pionýrské ideály celý život nevěřili. Už jen aby byla sobota.

Mimo jiné, až se budete rozhlížet, kdopak to všechno za posledních devět let vytuneloval a kdo vlastní většinu majetků zjistíte, že to jsou ze 70 % třicetiletí frajeři, které jsme si v tom pokryteckém životě po roce 1968 zdárně, jako své děti vychovali. Okoukali to prostě od nás. Dnes jsou to seběvědomí manažéři, brookeři, bankovní úředníci a podnikatelé. Tito kluci neuměj ohnout plech, nedovedou si opravit auto, nemají však zábrany a umějí jít tvrdě za svým cílem.

Ale zpět na startovní čáru. Každý z těch co to chtěli zkusit něco uměl, každý měl své představy, že by to šlo uplatnit. Stačilo by, že by vydělal alespoň to co byla jeho maximální výplata v minulosti. Jen málokdo si dal za cíl, že musí být ihned boháčem.

A tak jsme to zkusili. Základní představou bylo pravidlo, jehož splnění a nesplnění je zlatou nití táhnoucí se posledními devíti lety naší společností a jehož nenaplnění nás dovedlo tam kde jsme dnes.

Toto pravidlo, znělo asi takto. Budeš-li poctivě pracovat, a to jinak v soukromém podnikání snad ani nejde, budou všichni kolem tebe respektovat tvoje soukromé vlastnictví, tvoji zaměstnanci ti nebudou nic krást, protože ze soukromého se nekrade, ve firmě se bude se šetřit papírem, energií, telefony, benzínem a zákazníci okamžitě poznají, že přišli do soukromého obchodu, budou spokojení s ochotou obsluhy, tvoji číšníci nebudou šidit a dokupovat pití a cigarety, protože jim bude záležet na firmě, úřady tě budou vítat s radostí, že se soukromý sektor rozrůstá a tak podobně, prostě ty a tvoje rodina si bude žít lépe než dříve i za cenu, že pracovní nasazení bude vyšší. To stačí. Nic víc.

Byla to víra, že se vyplatí udělat z garáže dílnu či obchod, že se vyplatí vybojovat v malé privatizaci obchod za statisíce až milióny korun. A tomu, kdo to politicky zařídil budeme bezmezně věřit. Byli jsme ochotni a vnitřně přesvědčení že budeme do koruny platit daně. Pochopitelně až na vyjímky, které jsou vždycky.

V té době jsme ještě netušili, že přijde DPH, že ceny nájmů, energií, benzínu půjdou nahoru a že kupní chuť obyvatelstva půjde dolů, že přijde konkurence jak od Vietnamců, tak od němců, holanďanů a velkořetězců. Nikdo také netušil že řada změn, které přinese čas, bude přímo likvidačních.

Po počátečním nadšení přišlo během několika let zklamání. Víra v to, že se vyplatí poctivě podnikat se začala vytrácet. Češi nejsou citliví na výši příjmu, jsou ochotni nasazovat svůj um a nadšení za málo. Jsou ale strašně citliví na rozdíly, na nespravedlivosti a nestejná měřítka. Skoro všechna ztráta důvěry v politiky a vůbec v ty co mají moc rozhodovat pramení z podcenění této české vlastnosti. Jsou země, kde je po staletí běžné, že jeden je chudý a druhý bohatý. Asi se víc snažil, měl štěstí ale má taky víc starostí. U nás tomu tak po desetiletí nebylo a proto ta citlivost. To nelze to změnit naráz. Už jsme mluvili o mlaskání a o vzájemné dohodě stáda a korytářů. Dohoda začala mít trhliny.

Ti poctiví, blbí a snaživí, kterým se přes všechno snažení nepodařilo přeskočit propast k bohatství a zůstalo jim podnikání jen jako lepší či horší zaměstnání, začali procitat. Zjistili, že nejsou ani korytáři, ani stádo. Začalo jim docházet, že zatím co oni dodržovali pravidla hry, ti nahoře v tom nebyli tak důslední a bohatli jak se dalo. Především pomocí lepšího přístupu k informacím, k rozhodování, lepšími styky s ještě mocnějšími. Prostě ne prací ale spekulacemi, podvody a využíváním zákonů až na jejich samotné hranice. Pracovitost, technické znalosti, zručnost, skromnost. Tyto vlastnosti začaly prohrávat s chamtivostí, lží, podvody, využíváním právnických kliček, známostmi a pod. A bylo slovíno. Až někdo přesně najde datum, kdy se toto většinově zhouplo, kdy to v lidech masově dozrálo, bude slavný. Ten den znamenal konec bláhového sametového šílenství, konec ódéesáků, konec Klause, kupónovky a snů o poctivém podnikání.

Kinetika je neúprosná. K udržení setrvačníku v pohybu, a tím ekonomika jako systém je, postačí jej trochu postrkovat. Zastaví-li setrvačník se či jen zpomalí, je potřebná síla k jeho novému rozběhu neúměrně veliká. A to na nás teď čeká.

Přitom to, to spění ke koncům, pochopitelně probíhalo rozdílně rychle v jednotlivých vrstvách společnosti. Procitali jsme rozdílně. Tak třeba u studentů to byl zřejmě den kdy po sametovce zjistili, že se musí učit a že roznášením letáků školu neudělají. Jistě si pamatujete, že to šlo dost rychle. Trochu je otupělo jen to, že si na koleje mohou beztrestně vodit holky a že při škole mohou ještě na koleji soukromě podnikat. A šlo-li to navíc podnikat s pomocí školního počítače, bylo to bez chyby. Na druhé straně je ještě řada těch co neprocitli dodnes. Jsou to úředníci, nebo naivkové, typu paní Benešové. Většinou jsou to podvední stádisté, kteří si to ale nemohou přiznat.

Přijde-li správný Čech na to, že něco nemá smysl, že byl podveden a sveden na nesprávnou cestu neraguje okamžitě. Chvíli váhá a chvíli doufá, že to je jen úlet. Ale ani pak se nerozčílí. Má na tento okamžik speciální taktiku.

Nejprve zhodnotí situaci. Na vojně do něj tloukli, že to je rekognoskace terénu. Zastaví se a vysune tykadla. Pak provede úklid a zajištění svého majetku a všeho co mu zbylo na další období přežití. Rozdělí si své známé na ty co potřeboval jen tak a na ty skutečné přátele. Těch moc nezbylo. Zajistí si ty co bude potřebovat. Zabetonuje si majetek a peníze co mu zbyly. Zredukuje potřeby. Vzdá se milenek a vrátí se k rodině. Přestane riskovat. Přestane utrácet a investovat. Přestane chodit na drahé večeře, i když na to ještě má. Ponechá si jen aktivity, které nesou rychlé a jisté prachy. Zalehne na matrace. Je připraven na jakýkoliv režim, papaláše, korytáře. Je ochoten respektovat jakýkoliv stav sil a moci. Má to na háku. Na otázky jak se má odpovídá, že to ujde. To co proti němu stojí, označí jako režim. Už nenadává. Leda v hospodě, ale to je jen folklór, tam se nadávalo vždycky.

Situace se obrací. Zatímco dříve se musel bránit občan, teď se musí začít bránit režim, tedy stát. Zbraně jsou zvoleny. Netečnost, servilita, pasivita, švejkoviny, co není zabetonováno ukrást, maximalizovat zisk a minimalizovat zbytečný pohyb. Přednost mají krátkodobé cíle. Z dlouhodobých zůstává jen jeden. Přežít s co nejmenšími ztrátami. Však ono se to zase zhoupne.

Je velkým štěstím pro český, dříve pracující, lid a neštěstím pro režimy, že překlopení morálky společnosti probíhá párově. Pochopí-li obyčejný občan, že nemá cenu makat, pochopí ve stejný okamžik úředník, že nemá cenu být poctivý a že nastává čas stínových her, tedy úplatků, známostí a podvodů. Od této chvíle se státu nepodaří vybrat ani o korunu víc na daních, sociálním i zdravotním pojištění. Zvýší-li se sazba o dvě procenta, začnou podnikatelé vyplácet část mzdy bokem.

Dohoda mezi stádem a korytáři dostává trhliny. A stádo to ví dřív. Korytáři ve své nafoukanosti věří, že ti blbci dole to předtím vzali na vždy a že vydrží všechno. Stádo toho má sice dost, ale nedává to hned najevo. Jen v tichosti hodnotí situaci a přemýšlí proč u některých chalup vyrostly bazény a jejich chaloupky chátrají. V tichosti začínají měnit taktiku.

Jenom v hospodách je to stejné. Tam je opět jasné jak to bylo. My jsme to vědě-li, takoví blbci! Politici, poslanci, senátoři, náš ředitel, bývalý soudruh, dnešní starosta, a co teprve jejich kamarádi, pan podnikatel co u nás zprivatizoval ČSAD. Všechno je rozkradený, nic se nezměnilo a cenu má jen starat se o sebe, rodinu a svůj mikrosvět. Ani krev nebudu dávat a hotovo, krvácím už tak dost!

Nemá smysl opakovat, že jsme se s ekonomikou příliš otevřeli, že jsme opustili všechny trhy na které jsme úrovní výroby stačili, že jsme se vrhli hlavně na spotřebu a nechali jsme se zblbnou ješitným ekonomickým teoretikem, že jsme nejlepší a že to všechno bude rychle, že jsme prostě tygři.

Nebudu opakovat, že máme špatné zákony, že se nezvládla privatizace a nefunguje kapitálový trh. To všechno víme, jsou toho plné noviny. Vláda, poslanci a dokonce i mladí ekonomové z Patria Finance jsou znovu a znovu šokováni zprávou, že hrubý domácí produkt klesl v posledním čtvrtletí o 2,5 %. Všichni se diví že jsme najednou horší než Poláci a Maďaři. Politici kroutí hlavou a nevěří. Když uvěří, mohou za to ti co tam byli před nimi. Ti co jsou tam od začátku a přežili všechno, takticky mlčí.