A je tu krize !

Ekonomika je v krizi. Ekonomika je v hlubokém propadu. Ekonomika se zhroutí. Tak a podobně se o dnešním stavu ekonomiky vyjadřují politici, ekonomové, podnikatelé, manažeři. Lépe už bylo, říkají obyčejní lidé.

Je tomu skutečně tak ? Chudnou všichni ? Zeptejte se brookerů od Economy Investors, zeptejte se manažerů od Mc Donalds, zeptejte se právníků, zeptejte se notářů, zeptejte se podnikatelů, kterým to jde. Podívejte se do obchodních domů IKEA, MAKRO, do tenisové haly v Průhonicích, navštivte squshová centra, bowlingové dráhy, golfová hřiště. Vidíte ten ekonomický krach ? Vždyť jej nevidíte ani na páteční výpadovce z Prahy. Ani moc ne. Jen to trochu ochablo.

Na vysvětlenou. Platí jedno základní pravidlo, vycházející z poučky o zachování hmoty. Chudne-li v někdo v ekonomice, někdo jiný bohatne. Chudne-li pomalu masa občanů, bohatne rychle malá skupina elity, Marx jim snad říkal rentiéři, my společenská elita

Je to jednoduché. Mzdy dělníků se téměř zastavily, platy manažérů naopak dosahují hodnoty od 30 do 300 tisíc měsíčně. Je pak zcela jedno jestliže kupní síla většinové masy občanů stagnuje, či klesá. Manažeři to doženou. Myslíte si, že počet prodaných luxusních aut klesá? Ne. Klesá počet prodaných aut, které nakupovali prostí občané, úředníci a malí a střední podnikatelé. K čemu jsou snahy udržet mzdy na uzdě když soukromé podniky se zahraniční účastí nabízejí účetním 50 tisíc měsíčně? Je to jako byste 50 lidem s platem 7 tisíc po tisícovce přidali.

Má to problém. Vysoké platy a příjmy elit nejdou zpět do naší ekonomiky. Minimálně z 80 procent jsou utraceny za zahraniční zboží a kapsy si mastí někdo venku. Ať žije globální ekonomika. Kdyby tak velcí hráči privatizace všechny prachy co u nás nadělali, tedy vlastně poctivě vydělal, u nás investovali do rozvoje podniků, byli by jsme za vodou.

A co se děje s penězi, které skončí u nás? Kam jdou. Vrací se do výroby, do rozvoje technologií ? Ne. Jsou utraceny za luxusní vily, bazény, super auta a zábavu. Samozřejmě i tyto peníze jdou většinou ven protože ani stavební materiály, ani auta, ani bazény si tito lidé nekupují od českých výrobců. Proč ne od českých? Ti prostě nemohou mít srovnatelné výrobky, protože do jejich technologií nikdo neinvestuje a žijí tedy z podstaty. Kruh se uzavírá.

Běda firmě, a běda ekonomice v které ta firma podniká, nedává-li svým zaměstnancům takové mzdy, aby si mohli kupovat výrobky, které vyrábějí. Platí to pochopitelně z makroekonomického pohledu, ale platí. V zemi, kde vývoz není nejsilnější vlastností ekonomiky, to platí dvojnásob. Běda firmě, které nevrací minimálně 15 až 20 % ze svého obratu do rozvoje firmy, do vývoje a nových technologií.

Je smutné si přiznat, že jsme se svým rozjezdem a budováním tržní ekonomiky strefili do blbého období. Globální ekonomika v boji o trhy nezná bratra. Všichni chtějí něco urvat. Nabídka obrovským způsobem převýšila poptávku. A tak rabaty obecně klesají aby zboží bylo konkurence schopné a tedy levné. Téměř ve všech odvětvích je nezdravá nadvýroba. Americké automobilky jsou schopné dodat na trh o půl miliónu víc vozů, než se za rok prodá. Nadbytečné kapacity evropských automobilek představují až čtyři milióny automobilů ročně. Některé ze zemědělských komodit jako jsou káva, rýže a cukr se dnes často prodávají pod výrobní cenou.

A v tomto prostředí smrtelného konkurenčního boje to máme my dohánět. To prostě nejde. Ti co to již mají za sebou si nahromadily majetek svých firem v obdobích konjuktůr, bohužel i za válek či krizí v jiných zemích na kterých vydělali.

Ale měli jme to vědět! Měli jme vědět, že metodou, srovnatelnou s poklidnou procházkou, to nejde dohnat. Můj bratr Eduard, špičkový elektronik socialistické éry, napsal při návštěvě Japonského elektronického závodu na velkou obrazovku, v jejich laboratoři, historický nápis: ”Budeme-li vás chtít dohnat, budete muset hodně ubrat”. A to je o tom. I blbec si spočítá, že když chce Felície dohnat na dálnici BMW, musí to BMW víc brzdit než jet. A když už jsme u toho, můj bratr vstoupil do KSČ tři roky před revolucí. Došel totiž k názoru, že za daných podmínek to jinak než s nimi změnit nelze. Nikdo z chartistů mu tehdy neporadil, ať počká, že už to brzo skončí, že to na Hrádečku připravují. Přesto se mu podařilo vyrábět jedny z prvních minipočítačů u nás. Nedožil se dneška a z jeho pohledu měl snad štěstí. To, že dnešní podmínky pro vývoj elektroniky budou u nás dnes horší než za totáče, by ho stejně porazilo. Na jeho památku ještě jedna zlatá věta. Když se jej ti Japonci ptali jak jsme za nimi v té ekonomice pozadu, řekl: ”To, za jak dlouho vás doženeme, nelze říci. My nejsme ani vzadu ani vepředu, my jdeme jinam. A to přesně platí dnes Při naší cestě do ES.